Osvobodili nás vlasovci, nebo Rudá armáda?

16.05.2020

Od 9. května 1945 nás média, politici a většina pamětníků ubezpečovala v tom, že jsme byli osvobozeni Rudou armádou od německé hrůzovlády. České kolaborantské loutky, reprezentované Háchou a Moravcem, byly symbolem zrady. Čas však oponu strhnul a dnes se dozvídáme to, co již několik let probublává pod povrchem.

Tehdy by nikoho nenapadlo prohlašovat, že nás neosvobodila Rudá armáda, ale že jsme se osvobodili sami za pomoci proněmecké armády generála Vlasova.

"Příjezd Rudé armády do Prahy byl stejnou tragédií, jako příjezd Wehrmachtu". Alespoň tak pravil Pavel Šafr. Hloupý český lid tehdy vítal rudoarmějce šeříky, zatímco rodina pozdějšího úspěšného mediálního vizionáře P. Šafra byla prozíravější a 9. května 1945 truchlila. (Šafr byl šéfredaktorem Lidových novin, Mladé fronty DNES, ředitelem skupiny Blesk, šéfredaktorem týdeníku Reflex, šéfredaktorem Svobodné fórum, a dnes Forum24).

Jelikož nedisponuji takovými úžasnými vizionářskými schopnostmi jako rodina pana Šafra, ani bulvárně tragikomickými vlohami jako starosta za ODS pan Novotný, natož udatností našeho pana primátora Hřiba a bourače Koněvova pomníku starosty Koláře, zkusím se podívat na historické události trochu jinak. Vždy v čase, kdy probíhaly.

16. března 1939

Vstoupili jsme do Protektorátu Čechy a Morava. Budoucnost české národní existence byla v podstatě vyřešena. Slovy prezidenta Emila Háchy byl osud českého národa a státu odevzdán po schválení českou vládou do rukou říšského kancléře a vůdce německého národa Adolfa Hitlera.

Předcházela tomu ostudná zrada v Mnichově a následovalo vcelku klidné přijetí faktického stavu, který byl zdůvodněn rozpadem Československa a vyhlášením profašistického Slovenského štátu. Tedy státu vedeného římskokatolickým knězem Jozefem Tisem, členem Hlinkovy slovenské lidové strany. Samotný Hlinka, katolický kněz, se takové slávy autonomního Slovenského štátu ale nedožil. Štátu, který bojoval na straně Osy mocností "Berlín, Řím, Tokio". Štátu, který se aktivně zapojil do konečného řešení židovské otázky.

Zpět k protektorátu

V protektorátu měly brzy skončit české vysoké školy. Studenti skončili buď na popravišti, v koncentračních táborech nebo v Říši, v táborech nucených prací. Samozřejmě, pokud někdo prokázal německé předky a získal německé občanství, posunul se na občana vyšší kategorie a mohl studovat na německých školách, pokud ovšem záhy neskončil svoji životní pouť promrzlý někde u Stalingradu. Ještě před uzavřením vysokých škol byl zrušen nezávislý tisk, svobodní redaktoři byli většinou posláni do koncentračních táborů, ovšem pokud měli "štěstí". Pokud štěstí neměli, šli pod německou sekeru. Podobně tomu bylo se Židy. Vyčlenění ze společenského, státního a národního života, vedla jejich cesta do koncentračních táborů, popraviště nebo plynu. Tak se rýsoval a plynul život pod patronací Říše národa německého. Jakou pomoc jsme mohli čekat od tzv. spojenců? Polsko mělo z roku 1934 uzavřenou mírovou smlouvu s Německem a třáslo se na kus českého území, které obsadilo ještě dříve, než wehrmacht Protektorát. A pomoc od Francie, Anglie či Spojených států amerických? Žádná se nekonala a žádná se neplánovala.

1. září 1939

Německo napadlo Polsko. Tentýž den, 1. září 1939 v 5:00 hod. byl proti Polsku zahájen vojenský útok i ze strany Slovenského štátu.

Polsku se na rozdíl od Československa dostalo spojenecké pomoci. O dva dny později Británie a Francie vyhlásily Německu válku. Zahájily ji grandiózním útokem letectva, které ovšem neshazovalo pumy, jak by se nějaký pošetilý válečník domníval, ale letáky. Ty se však ukázaly jako neúčinné a Polsko bylo rychle poraženo. 17. září vstoupil na území Polska i Sovětský svaz. Zjevně se tak stalo na základě mírové smlouvy s Německem, tzv. paktu Molotov-Ribbentrop.

22. června 1940

Dne 22. 6. 1940 Francie podepsala kapitulaci. Británie z obklíčeného přístavu Dunkerque evakuovala 330 tisíc vojáků. Německé Říše Adolfa Hitlera ovládala celou Evropu, kromě Velké Británie na západě a Sovětského svazu na východě. A jak to vypadalo se svobodou, lidskými právy, českým národem a státem?

22. června 1941 - prosinec 1941

22. 6.1941 začala operace Barbarossa, napadení Sovětského svazu hitlerovským Německem. V prosinci téhož roku svitla většině Čechů v protektorátu naděje na osvobození. Německá armáda byla před Moskvou zastavena a potom jen ustupovala.

27. května 1942

Byl proveden atentát na zastupujícího říšského protektora a šéfa RSHA Reinharda Heydricha. Každopádně pro život v protektorátu měla tato vojenská operace zdrcující vliv. Němečtí ochránci zájmů národa českého zlikvidovali obce Lidice a Ležáky a rozpoutali teror. Židé putovali v lepším případě do Terezína, v horším do Osvětimi. 19. 6. 1942 byl popraven předseda protektorátní vlády, generál Alois Eliáš.

1. 8. 1944

Propuklo Varšavské povstání. Rudá armáda, ať už z důvodů vojenských nebo politických, svůj postup k Varšavě zastavila. Povstání bylo rozdrceno a utopeno v krvi. Heinrich Himmler již na počátku povstání nařídil zničení města a vyhlazení jeho obyvatelstva a tento rozkaz byl vzorně plněn. Německé jednotky od počátku masově vraždily válečné zajatce i nezúčastněné civilisty. Následky povstání: 120-225 tisíc obětí z řad civilistů, přes 700 tisíc jich bylo vyhnáno z města a samotné město bylo prakticky srovnáno se zemí.

30. 4. 1945

V Berlíně spáchal Adolf Hitler sebevraždu. A co psal protektorátní tisk? Titulky oznamovaly, že "vůdce padl". "Jméno Adolfa Hitlera přejde do historie jako zářivý příklad velikého idealisty, který své myšlence věnoval celý svůj život a nakonec pro ni hrdinně zemřel v boji," psalo České slovo.

Jestli rodiny Šafrů, Hřibů a Kolářů držely tryznu za padlého vůdce a ochránce Evropy proti bolševismu, není známo.

5. 5. 1945

Začalo Pražské povstání. Povstání, kterého by nebylo, nebýt hrdinů bitvy o Moskvu, nebýt hrdinných obránců a obětí Leningradu a nebýt obětí u Kurska. Nikoho by ani ve snu nenapadlo prohlašovat, že nás neosvobodila Rudá armáda, ale že jsme se osvobodili sami za pomoci proněmecké armády generála Vlasova. Bez předchozích událostí by žádné osvobození, ani 8. ani 9. května, nebylo. Kdyby se dějiny ubíraly podle vůle našich spojenců, Anglie, Francie či Spojených států, nebylo by české státnosti ani českého národa. Takovou skutečnost může zpochybňovat pouze duševní slepec, blbec nebo gauner. Bez Rusů a jejich Rudé armády si netroufám ani domyslet, co by vlastně s námi všemi bylo


Zdroj: news.e-republika.cz